Navigace
Obsah
Liduščiny studánky
GPS: 49° 48′ 18.866″N 18° 5′ 42.004″E
Vzkříšení místa, které bývalo pro osadu Hýlov strategickým zdrojem vody, proběhlo v roce 2015 pod rukama klimkovických skautů, dobrovolníků a nadšenců.
Posledních několik desítek let bylo toto místo jedním z jakýchkoliv míst v jakémkoliv lese. Pod hromadou listí a suchých větví bylo trochu mokro a lesní zvěř tady možná občas našla loužičku vody, která natekla do její vlastní stopy.
Tady nás zavedli ti, kteří jako děti pamatovali, že toto místo bývalo pro Hýlovské takřka posvátné. Byla tu totiž voda. A té bývalo na Hýlově vždycky málo.
Docela nepřístupný, až krkolomný svah, nedovoloval nic víc, než použití rýčů, kýblů a lopat.
Podle návrhu (spíše intuice) naší dvorní architektky Petry jsme začali kopat – dobrovolníci, které to prostě bavilo a klimkovičtí skauti, kteří to prostě chtěli.
Odstranili jsme asi metr hluboké listí, větve, rozkládající se bahno, nějaké kameny, další bahno a kameny a pak jsme mysleli, že už jsme na prameni. Těch pramenů a míst, kde se voda sdružovala, bylo více a tak vznikly čtyři studánky. Celý prostor jsme vyčistili, doplnili dalšími kameny, osázeli kapradím a tím mohla celá akce skončit…
Pak jsme ale zjistili, že na toto krkolomné místo se dá fakt těžce dojít, proto jsme vymysleli schody.
Lesáci nám označili suché smrky, které jsme mohli pokácet a použít. Jenomže smrky nerostou kolem Liduščiných studánek, ale úplně jinde. Tak jsme si půjčili malý náklaďáček od místního hoteliéra Richarda, domluvili si šikovného Tomáše s motorovou pilou a stali se z nás dřevorubci. Těžili jsme smrkové dřevo, krájeli ho na tu správnou velikost, převáželi k Liduškám, vynášeli do svahu a průběžně stavěli schody, aby se nám lépe chodilo.
A když už byly schody, tak jsme jako třešinku na dortu vystavěli i dva mostky…
Schyluje se ale k velkému finále – dle původního plánu má u každé studánky stát socha vytvořená na Řezbářském sympoziu. Socha Anděla je vytvořena řezbářem Ing. Jiřím Prchalem, CSc., ošetřena Bochemitem, schne a je natřena dvěma vrstvami povrchového nátěru… ale pořád váží asi 300kg. Otázka zní: jak dostat 300kg dřeva zpět do lesa?
A jsme z nejhoršího venku…
Desítky dalších člověkohodin strávených u studánky jsou vlastně už jenom trávením volného času. Už nemusíme organizovat skupinu skautů, aby se věci pohnuly kupředu, a paní Anička už nám nepeče buchty, aby nám v tom lese nevyhládlo. Už stačí jenom vyrobit šipky na rozcestníky, jenom vyrobit, přivézt a nainstalovat lavičky, doplnit suché větve do plotků, mezitím občas studánky vyčistit, taky trubku jsme dodali, aby to lépe teklo… a tak se v lese objevil zvuk, který tam několik desítek let nebyl – zvuk tekoucí vody.
A proč se tyto studánky jmenují Liduščiny?
To zjistíte, až tam někdy dojdete… (na mapce č. 3)
